„Jsme ještě lidé, nebo pracovní stroje, které jsou čtrnáct hodin zapnuté?“ Na tuto otázku a spoustu dalších se snažil odpovědět Erwin Heller v interview Tomáše Lindnera pro časopis Respekt. Nabízí se otázka: Kam to s naší civilizací spěje, když už zakládáme hnutí typu Slow Food, Slow Fashion, Slow Movement a čteme knihy jako je Chvála pomalosti od Carla Honoré…? Rozhovor s Erwinem Hellerem, který se snaží přitáhnout pozornost k potřebě zpomalit moderní život, jsem přečetla bleskovou rychlostí (ano, jaký to paradox..) a pak jsem omylem vyslechla jeden velmi zrychlený hovor… Zajímá vás o čem byl?

Sedím v mé oblíbené karlínské kavárně, dávám si výborný mrkvový dort, zázvorový čaj a snažím se soustředit na pracovní maily. Jde to ale těžko… U vedlejšího stolu zrovna probíhá nejzběsilější rozhovor, který jsem od mého návratu z tříměsíční cesty po Asii slyšela…

Žena (cca 30 let): „Potřebuju denně spát aspoň čtyři hoďky, aby to moje tělo dávalo. Chtěla bych chodit plavat, cvičit, běhat, bruslit, ale večer po práci už to nedávám. Ale zase kdybych tolik nepracovala, tak by mi asi jeblo.“

Muž (cca 35 let): „Já to mám úplně stejný. Mám teď dobře našlápnuto, musím makat na sto deset procent. Do pěti let se mi to ale vrátí. Pak začnu konečně cestovat a užívat si života. Teď to musím ještě vydržet. Každej pátek si zajdu vylejt hlavu do baru – normálně se restartovat, abych mohl vůbec fungovat. Nejhorší ale je, že musím bejt na tom blbým mailu 24/7.“

Žena: „Nemám čas si vlastně ani stěžovat. Nejhorší je, že nemám prachy na to, abych si koupila svůj byt, tak pořád bydlím u rodičů.“

Muž: Hele, najdi si chlapa, kterej bude akční a bude tě motivovat ještě k vyššímu výkonu. To je pak teprv mazec!

Zvedla jsem oči od klávesnice a konečně se podívala na ty dva „vystreslé stroje“. A pak mi to došlo! Co jsem se vrátila z Asie, tak nejčastější slovo, které slýchám je: „Nestíhám!“ Jako by to bylo nějaké zaklínadlo.. Začnou se mi vybavovat věty, které jsem často v minulosti vyslovovala, když mi někdo zavolal. „No, co je? Já teď nemůžu, zavolám ti večer! Mám jednání, děje se něco?“ Nestíhám, tak povídej, ale rychle…“

Střih. Rok poté. Před očima mám obrázky ospalého městečka Luang Prabang v Laosu, kde se zastavil čas. Vzpomínám na kouzelné trhy v Siem Reap v Kambodži, kde prodavačky v mezičasech odpočívají v sítích a když si chcete koupit maso, tak vás s úsměvem obslouží. Nebo jak si během dne dávají místňáci ve vietnamském Can Tho tradiční ledovou kávu a popíjejí ji se zvláštním klidem. Úplně před sebou vidím ladnou pomalou chůzi krásných barmských žen, které na hlavách nosí košíky plné ovoce a ještě se přitom stihnou usmívat na kolemjdoucí…

Nestrávila jsem tři měsíce v Asii, abych do toho zase spadla! Zaklapávám notebook a jdu se jen tak projít podél Vltavy. Schválně se procházím co nejpomaleji, usmívám se a vybavuje si mi věta Erwina Hellera: „Stále někam běžím, ale stejně nikdy do cíle nedoběhnu, jako v Ezopově bajce o zajíci a želvě.“

„Když chceš poznat svoji vlast, jdi od ní co nejdál.“ Karel Čapek.

Strávili jsme 3 měsíce v jihovýchodní Asii, podařilo se nám navštívit 5 rozličných států – Thajsko, Kambodžu, Vietnam, Laos a Barmu, ujeli jsme celkem 7 440 km. Dost času i kilometrů na to, abychom si srovnali hodnoty… Cesta za poznáním skončila, ale čerpat z ní budeme nejspíš celý život a do Asie se budeme vracet vždy s láskou a pokorou.

Kdo čeká, že text bude pokračovat v duchu, jak je to v Čechách všechno na nic a jak je to v zahraničí stokrát lepší, má smůlu… Máme tady totiž vše! Krásnou přírodu i architekturu. Spoustu možností i vymožeností. Jen to v záplavě informací nevidíme…

Je pátek 1. května, jet lag pomalu opadavá a my jedeme navštívit rodiče a přátele. Hltám každý obraz, který se otevírá v mém zorném úhlu. Míjíme rozlehlé zelené louky, vysoké skály, hluboké lesy. Oči mi oslňují rozkvetlá pole, která dokreslují obrázek idylické krajiny jižních Čech. Vesničky plné malebných domků s „puntičkářsky“ upravenými zahradami se střídají s rozpadlými zříceninami. Vše jsem už viděla stokrát, ale moje smysly fungují tak, jako kdyby mi někdo sundal šátek z očí a já se na to dívala úplně poprvé.

Kvalitní asfaltové silnice bez děr, žádné odpadky podél cest, čisté ulice a popelnice na tříděný odpad jsou vzorně v každé vísce… Na chatě tekoucí voda (dokonce i teplá), topení, plná lednice. Exotika, kterou jsem žila poslední tři měsíce, je nenávratně pryč. Syrovost, pachy, vůně, zvuky, barvy, to vše mi děsně chybí, ale zároveň cítím podivný klid a hrdost. Není to u nás vůbec špatné, jak člověk často slýchá. Takže dost toho kňourání!

Když si večer přečtu v novinách rozhovor s českým pilotem Airbusu A380 Davidem Heclem, tak mě to vyloženě hřeje u srdce. Na otázku Jak vnímáte svět z výšky odpověděl: „Uvědomíte si, že vždycky může být líp, ale i hůř. Před pětadvaceti lety bych to asi neřekl, ale dnes jsem hrozně rád za to, odkud jsem – a tím myslím Česko. Nás opravdu spousta vážných problémů tohoto světa míjí.“

Už se nedivím, že si hloupý Honza sbalil raneček s buchtami a vyrazil na zkušenou do světa. I mně se potvrdilo, že cestování je vzdělávání prožitkem. Cesta po Asii mi přinesla nejen nové přátele, zážitky, příběhy, inspiraci, ale také určitý nadhled a toho si asi vážím nejvíce. Pokud jednou začnete cestovat, troufám si tvrdit, že to nejde zastavit. Touha po poznání dalších zemí a kultur je silná. Někteří vědci dokonce říkají, že když nějaký čas žijete v cizině, tak se může stát, že budete více kreativnější. Adam Galinsky – profesor na Columbia Business School říká: „Někdo kdo žije v zahraničí, ale nezajímá se o místní kulturu bude pravděpodobně méně kreativní než ten, kdo cestuje a opravdu zapadne do lokálního prostředí.“

Momentálně se mi v hlavě honí hned několik projektů najednou, takže na tom asi něco bude. 🙂 Jeden můj kamarád mi po návratu řekl, že měl pocit, že už se do ČR nevrátím a pojedu někam pracovat jako dobrovolnice. Tak to v plánu zatím nemám, i když kdo ví… Ale určitě mám v plánu začít bojovat s negativitou, která tu stále převažuje a kterou jsem kolikrát vnímala i sama na sobě. Proč se tak málo usmívám? Proč si neužívám přítomného okamžiku? Kde se bere ten neustálý pesimismus?

Rozhodla jsem se udělat pokus! Začnu pátrat po tom, co nás dělá v každodenním životě šťastnými. Říká se přece, pokud chceš změnit svět, začni u sebe… Jak to, že se v Asii každý usmívá a snaží se pomoci? Úsměv a přívětivé chování nás přeci nic nestojí…