Tento příspěvek je plný odvahy, odhodlání, životní energie, ale především motivace. Poslední dobou potkávám čím dál více lidí, kteří touží po změně. Mají pocit, že v jejich životě není něco v pořádku. Většinou dojdou k poznání, že žijí život někoho jiného. Často žijí sen rodičů, či svého partnera. Dělají práci, která je nenaplňuje, touží po změně… Jak se píše v knize Rovnováha od Jamese A. Cusumana: „Nikdy není příliš pozdě na to, abyste našli svou cestu a ocitli se tam, kde máte být.“

S Terkou jsme se poznaly zhruba před rokem u kamarádky Renaty. Vyprávěla mi o její touze cestovat a o tom, jak moc by jednou ráda navštívila Brazílii… Mluvila o tom s velkým zaujetím a celá zářila. Pak ale jiskry v očích pohasly a to většinou ve chvíli, kdy začala vyjmenovávat, proč nemůže odjet a jak je to všechno těžké… V duchu jsem si moc přála, aby v sobě našla odvahu. Tušila jsem, že jí cesta změní život. A to doslova…

Rok se s rokem sešel a Terezka mi poslala e-mail. Vydala se na cestu! Ráda bych s vámi sdílela její příběh, který může být inspirací i pro někoho dalšího. Moc si vážím toho, že mi dala svolení podělit se o její vyprávění. Nechala jsem ho v přesném původním znění bez jakýchkoliv úprav. Pozitivních zpráv není nikdy dost – zvlášť v dnešní době. Jestli ještě někdo váháte, zda se vydat na cestu za poznáním, tak tady máte odpověď. Jak se dozvíte v článku, jakmile se rozhodnete, tak začnete potkávat ty správné lidi, kteří vám pomohou. 🙂 Nebojte se změn, vždy přinesou něco nového, něco co vás posune dál k vašemu snu…A pokud ne, tak jste to aspoň zkusili…

Teresie Kalousková – Provence, 4.12. 2015

„Před odjezdem do Francie jsem musela učinit mnohá rozhodnutí, promluvit si s mnohými lidmi a navštívit mnoho míst, než jsem se jednoho dne ocitla sama před sebou a cítila, že je důležité se všeho vzdát proto, abych se znovu našla (pro mnoho lidí to je klišé všedního dne, ale pro mne to byla výzva).“

„Následovalo mnoho vyřizování přes Francouzský institut a hledání možností, ale díky skvělým lidem, které jsem potkávala čím dál častěji, jsem se dostala skoro až do cíle. Říkám skoro, jelikož v den, když jsem si kupovala jízdenku mi teprve došlo, co se opravdu děje…A že moje cesta je otevřená všem možnostem…A zároveň se uzavírá něco, v čem jsem zůstávala velmi dlouho, a dnes již mohu říct, že vím proč. Je to cesta pohodlnosti, ne však spokojenosti, alespoň pro mne. Nakonec jsem opravdu odjela, probrečela jsem skoro celou cestu autobusem, která trvala 21 hodin, ale bylo to očistné. Nevěděla jsem, co mě čeká, kam jedu, jak to tam vypadá, ke komu jedu, co tam budu dělat…Prostě vůbec nic. Co mě ale opravdu drželo nad vodou byla víra, že to prostě dokážu, že budu šťastná a samostatná a nezávislá…že najdu svoji práci snů (poslání) a budu rozhodovat v souladu se sebou samou a zbavím se strachu, který mě dlouhou dobu svírá…“

„Příjezd byl velmi těžký, obtěžkaná jak vánoční stromeček jsem putovala od domu k domu a hledala, kde to vlastně bydlím. Po dvou hodinách a pěti kilometrech jsem to opravdu našla. Ovšem zbývaly mi ještě 3 hodiny času než přijde syn paní, u které budu bydlet a předá mi klíče. Strávila jsem je v parku s knížkou a přišlo ono známé – „Co si to udělala?“ Hlavou mi jely miliony otázek o budoucnosti a minulosti a přítomnosti, přerušily mě až hodiny…“

„Přišla jsem do krásného obrovského bytu, který však  po mnoho dní obývám sama a tím se i učím, jak být soběstačná a být sama sobě parťákem. Inu měla jsem instrukce jak postupovat…Teda velmi chabé. Jak je jistě známé Česká republika je plná byrokracie, ovšem rozhodně nemá na Francii, na jednu věc je potřeba asi deset doložek…hrůza….ale hned jsem si řekla…holka dívej se na to z lepší stránky, má tě to učit trpělivosti… Tak teda pokračuju dál. Ano, musím potvrdit, že se technika, dívej se na to z lepší stránky „Always look on the bright side of life“ (známá písnička z Monthy Pyton) je neskutečně účinná, i když si zrovna připadáte, že se vám máčí bota v těch nejsmradlavějších výkalech.“

„Tedy zpět… všechny instituce jsou tu propojené, jedna bez druhé nefunguje a tak když něco chcete, jako já momentálně práci, hezky si to postupně zařiďte a ČEKEJTE…Na všechno je zde potřeba zvací dopis, na který se…čeká:)“

 „První dny to bylo těžké, neměla jsem přátele, nebyla tu ani paní u které bydlím, jelikož je střídavě v Paříži a zde a neměla jsem ani aktivity, ani internet, ovšem nevzdávala jsem se, opět mě držela víra a knihy….Ty mi dodávaly nezdolatelnou touhu dosáhnout stavu skutečného klidu a vyrovnanosti, jak se v nich píše.“

„Postupem času jsem si našla kurzy tance, zapsala se do školy, zapsala se i na konverzaci angličtiny a našla přátele, kteří jsou úžasní. Za měsíc a půl jsem navštívila pár vzdálených památek, chodím běhat, tančím, čtu, byla jsem v opeře, jdu do kina, chodím na koncerty, vyzkoušela jsem si zpívat na pódiu, ochutnávám místní jídlo, vychutnávám atmosféru a trochu píšu.“

„Celý můj život jsem si přála spoustu věcí, chtěla jsem mít pestré dny naplněné tím, že chci svět ochutnávat, ovšem nebyla jsem schopná to udělat. Stále jsem na něco čekala. Jenže to byly alibi, prostě jsem jen byla pohodlná a raději jsem se podřizovala, ačkoliv jsem vnitřně cítila, že mi je z toho velmi zle. A ono mě to také jednoho dne dohnalo.“

„Poté, co vás to dožene, jakýmkoliv způsobem (u mě to byly masivní úzkosti a občasné deprese), sebere vám to chuť, sílu a duši (nevíte najednou, kdo jste a co chcete) a pak je velmi těžké opět vstát a jít do toho, ale když se to povede, a netvrdím, že je to cesta lehká, je to povznášející. Začínáte být na sebe hrdí, že jste překročili určité konvence. Tímto moc děkuji lidem, kteří mě v této cestě podporovali, inspirovali…(takže děkuji tobě Dominiko) a podporují dál, a také děkuji sobě a víře, která mě stále vede kupředu…“

Teresie Kalousková – Provence, 4.12. 2015