Měsíc: Březen 2018

Pouť do Santiaga de Compostela!

Dominika

Zkuste si vybavit okamžik, kdy jste byli opravdu šťastní. Takový ten okamžik, kdy jste se usmívali pod vousy a tetelili jste se radostí. Okamžik, kdy jste cítili, že jste na správném místě a ve správný čas. Okamžik, kdy všechno bylo zalité sluncem, a tak nějak více barevné. Jak jste se cítili? Kde to bylo? Kdo s vámi byl?

Já zažila mnoho takových momentů na naší portugalské pouti do Santiaga de Compostela. Dnes je tomu přesně dva roky, kdy jsme vyrazili na osmidenní putování. Vybavuju si úplně přesně dechberoucí krajinu, romantické vesničky, rozličné vůně, neskutečné barvy… Camino jsou hlavně mentální lázně! Nohy a tělo mohou být unavené, ale mysl je šťastná a klidná. Co vám taková cesta může dát? Lze to vůbec slovy předat? Pokusím se… Pro mě osobně to bylo uvědomění! Úcta k mému tělu, respekt k přírodě, znovuobjevená radost ze svobody… Každý den nové zážitky, nová poutnická přátelství…Kráčeli jsme s Filipem ruku v ruce pět až šest hodin denně, pomáhali jsme si, dodávali si energii a čím dál více si uvědomovali, že chceme ruku v ruce jít dál i v normálním životě. Camino je láska na celý život. Toužím to znovu zažít. Stát se na chvilku zase poutníkem…

Zjistila jsem, že příspěvky z pouti na dvblogu jsou nejúspěšnější, což mi dělá velkou radost! A dostávám stále dotazy. Přála bych každému zažít tento pěší relax. Pro správného středověkého křesťana bylo povinností jednou za život doputovat do Svaté země, do Říma či do Santiaga de Compostela. Nyní každým rokem narůstá počet poutníků a tato cesta je od roku 1993 zapsána do seznamu kulturního dědictví UNESCO.

Diplom na stěně mi připomíná každý den naši svatojakubskou pouť. Každý poutník tento certifikát obdrží – pokud ujde v kuse alespoň 100 km či pokud jede na kole, koni nebo oslíkovi 200 km. V lisabonské katedrále Sé jsme si zakoupili poutnický pas Credencial del Peregrino. Do Credencialu máte za úkol sbírat razítka, která dostáváte v kostelech, na ubytovnách, v restauracích a kavárnách, tak aby bylo vidět, že nepodvádíte. 🙂 My vycházeli z vesnice Ponte de Lima (160 km do Santiaga). Trasa byla skvěle značená – žluté šipky či žluté mušle sv. Jakuba byly skoro na každém rohu. Celý popis trasy naleznete zde:

Určitě bych doporučila zakoupit tuto knihu: „The Portuguese Way to Santiago de Compostela“ (autor: Sergio Fonseca).

Pokud se na Camino chystáte nebo vás prostě zajímají postřehy od „poutníků začátečníků“, tak doporučuju můj článek zde.

Buon Camino! 🙂

 

Kurz tance a sebeuvědomění

Dominika

Moje babička je neuvěřitelně moudrá žena! Poslouchám ráda příběhy z jejího mládí. Nedávno jsem byla u babičky na návštěvě a vyprávěla jsem jí, jak jsme byli s Filipem na individuálním kurzu tance. Učili jsme se „Blues“ a „Čaču“ a bavilo nás to! Babička poslouchala a pak smutně pronesla: „Taky jsem chtěla chodit do tanečních, ale bylo to zrovna v poválečném období a já neměla boty.“

Nevěřícně jsem na ni zůstala koukat a vznesla jsem dost nevhodný dotaz: „Nechodila jsi do tanečních, protože jsi nesehnala žádný boty?“ Babička odpověděla: „Boty, oblečení, ale i jídlo byly na přídělové lístky… Takže jsem nemohla do tanečních, protože jsem měla jen jedny boty a v těch by mě tam nepustili…“

V sobotu jsem zaslechla ve Vnitroblocku perfektní rozhovor týkající se obuvi: „Hele, máš ty Adidasky z recyklovanýho plastu? Neee? Ty jsou fakt skvělý!“ Holčina odpověděla: „Já mám už doma úplnou sbírku tenisek…“

Uvědomila jsem si, jak jsem vděčná, v jaké době žijeme. Máme v naší zemi mír, stále se ještě můžeme svobodně projevovat a jsme obklopeni materiální hojností. Máme k dispozici kvalitní jídlo, tekoucí vodu, zdravotní péči…Máme neuvěřitelné možnosti. Díky internetu a různorodým technologií jsme ve spojení s celým světem. Taky jsem si uvědomila, jak rychle zapomínáme…

A tak mám v plánu být ještě více vděčná a každý den děkovat… Věci, které bereme jako samozřejmost – totiž nemusí být navždy. Doporučuju film The Florida Project, který je o naší dnešní materiální společnosti. Taková hezká sonda.