Musím se vám s něčím svěřit. Včera mi jedna sedmiletá holčička položila úplně nevinnou otázku: „Děláte ráda svou práci?“

„Ano! Jsem šťastná, protože rozdávám lidem radost. Přála bych ti, abys to měla stejně až budeš velká holka,“ říkám já.

„Já chci být malířka,“ prozrazuje mi svůj sen.

„Skvělý! Někteří lidé tě od toho možná budou odrazovat, tak mi slib, že se nenecháš.“

„Slibujuuu,“ říká mi s úsměvem a utíká si hrát s kámoškama.

Uvidím její roztomilej obličej ještě hodně dlouho. Tak mladá a pokládá tak důležitý otázky! Co když náš krátký rozhovor uchová někde v podvědomí a v dospělosti si na něj pak vzpomene a pomůže jí? Třeba ne, ale třeba taky ano! Vehnalo mi to slzy do očí…

Tahle malá malířka mi nastavila zrcadlo anichž by to tušila… Uvědomuju si čím dál více, jak je důležité mít smysluplnou práci, která vás naplňuje… Vždyť v práci trávíme až 90 tisíc hodin za celý život!

Před chvílí jsem položila telefon s jednou paní vychovatelkou z dětského domova. Poděkovala mi za to, co děláme v naší práci. Mluvily jsme spolu asi deset minut o smysluplnosti, poslání a taky o tom, že je hodně unavená, ale že by nevyměnila svoji práci za nic na světě…Vyprávěla mi, jak šili s dětmi hračky a pak je věnovali místní nemocnici. Zakončila rozhovor takto „Snažím se děti učit, že pokora jde ruku v ruce s laskavostí. Mějte se moc krásně a třeba se někdy potkáme naživo. My jsme z malého dětského domova na severovýchodě Moravy – sem se asi nedostanete…“ Takže milá paní vychovatelko, chci vás poznat, dřív nebo později dorazím!

Druhá paní učitelka mi volala celá nadšená, že mi potřebuje poděkovat, že jsme spustili projekt #jsemlaskavec a že má jeden dotaz: „Můžeme ty laskavosti dělat i v průběhu celého roku?“ Já na to: „To byl náš cíl, budeme moc rádi. :-)“ Telefonát jsem řešila v tramvaji a po celou dobu jsem se zřejmě nahlas smála a spolucestující na mě koukali jako na blázna. No a co! Měla jsem prostě radost!

Uvědomila jsem si, že je tady spousta lidí, kteří dělají něco dobrého pro okolí – akorát jim to přijde úplně normální a nikde to neprezentují. Největší síla toho našeho projektu je v tom, že my jsme to pojmenovali a že jsme ukázali na všechny ty laskavce. Představuju si je jako takové laskavé plamínky, které svítí po celé České republice v různých zakoutích a v různorodé intenzitě.

Vidím před sebou všechny ty paní učitelky a pány učitele, kteří se věnují dětem nad rámec své pracovní doby. Vidím, jak společně vymýšlí, jaký dobrý skutek by mohli udělat, vidím rozzářené dětské oči, jak sledují malého postiženého chlapečka, pro kterého udělali ve škole sbírku… Obrovsky mě to dojímá… Svět totiž vůbec není tak zlý, jak nám předkládají média… Na začátku je vždy nějaký sen…Já měla sen, ať se přihlásí do Světového dne laskavosti alespoň padesát škol, registrovalo se jich čtyřista…

Děkuju!