Pořád jsem si říkala, co všichni mají na tom běhání… Nevím, jestli za to může moje kamarádka Anička, která mi napsala velmi „motivující“ věnování do své knížky nebo rozhodnutí mého muže, že začne zase běhat či knížka Labyrint pohybu od Pavla Koláře… Každopádně jsem začala běhat a začalo mě to bavit! Tedy ehmm… Byli jsme zatím dvakrát a potřetí jsme si dali hned závod! A proč ne?! Jde přeci o radost…V pátek jsem ještě netušila, že absolvuju za tento víkend dva závody! 🙂

Běžím si svým klidným tempem, snažím se soustředit na dech, užívám si krásnou přírodu. V sobotu jsme absolvovali náš první společný závod – „Běh pro paměť národa“ v Oboře Hvězda. „Až poběžíte myslete na někoho, kdo běžet nemůže.“ Zaznělo na začátku závodu. A tak jsem měla celou dobu na mysli příběh paní Zdenky Fantlové – přeživší holocaustu. Četla jsem její nádhernou knihu „Klid je síla, řek’ tatínek“… Závod jsem si užila, moje meta byla: doběhnout!

Ale co se nestalo! V neděli ráno jsem se probudila plná síly a zjistila jsem, že na Ladronce se běží Běh pro paraple. Další závod, kterým mohu pomoci! Máme to kousek od domu, tak proč to nezkusit! Trať byla mnohem jednodušší, ale za to horko bylo větší. Zažila jsem krásný moment – když holčina před mnou nabídla pomoc klukovi na vozíčku! To bylo fakt krásné a silné. Velký respekt!

Teď ležím doma, nohy nahoře, popíjím Aperol a říkám si, jak to je úžasný, co to naše tělo všechno zvládne. Bez tréninku proběhnu cílovou páskou a hned dvakrát… Cítím vděčnost a zase jen vděčnost… Nekonečné sebepoznávání…

Běhejme pro radost a když to půjde, tak i pro dobrou věc… 🙂

Moje babička je neuvěřitelně moudrá žena! Poslouchám ráda příběhy z jejího mládí. Nedávno jsem byla u babičky na návštěvě a vyprávěla jsem jí, jak jsme byli s Filipem na individuálním kurzu tance. Učili jsme se „Blues“ a „Čaču“ a bavilo nás to! Babička poslouchala a pak smutně pronesla: „Taky jsem chtěla chodit do tanečních, ale bylo to zrovna v poválečném období a já neměla boty.“

Nevěřícně jsem na ni zůstala koukat a vznesla jsem dost nevhodný dotaz: „Nechodila jsi do tanečních, protože jsi nesehnala žádný boty?“ Babička odpověděla: „Boty, oblečení, ale i jídlo byly na přídělové lístky… Takže jsem nemohla do tanečních, protože jsem měla jen jedny boty a v těch by mě tam nepustili…“

V sobotu jsem zaslechla ve Vnitroblocku perfektní rozhovor týkající se obuvi: „Hele, máš ty Adidasky z recyklovanýho plastu? Neee? Ty jsou fakt skvělý!“ Holčina odpověděla: „Já mám už doma úplnou sbírku tenisek…“

Uvědomila jsem si, jak jsem vděčná, v jaké době žijeme. Máme v naší zemi mír, stále se ještě můžeme svobodně projevovat a jsme obklopeni materiální hojností. Máme k dispozici kvalitní jídlo, tekoucí vodu, zdravotní péči…Máme neuvěřitelné možnosti. Díky internetu a různorodým technologií jsme ve spojení s celým světem. Taky jsem si uvědomila, jak rychle zapomínáme…

A tak mám v plánu být ještě více vděčná a každý den děkovat… Věci, které bereme jako samozřejmost – totiž nemusí být navždy. Doporučuju film The Florida Project, který je o naší dnešní materiální společnosti. Taková hezká sonda.