Ranní rituály…

„Abychom žili dlouho, je třeba žít šťastně. To je umění, kterému vás nikdo nenaučí. Každý se to musí naučit sám.“ M. Tombak

Mám moc ráda tento citát. Když jsem před 4 lety začala zkoumat štěstí nebo lépe řečeno lidskou spokojenost, netušila jsem kam všude mě tahle cesta zavede.

Podle Sonji Lyubomirsky, autorky knihy The How of Happiness, úroveň spokojenosti je z 50% dána geneticky. Dalších 10% tvoří životní okolnosti či situace (bohatý/chudý, zdravý/nemocný, vdaná/rozvedená…). A pozor teď to nejdůležitější: zbývá 40%, které můžeme ovlivnit našim chováním a životním postojem. S kým se stýkáme, jaké máme vztahy, co děláme ve volném čase, jak přemýšlíme… Když jsem se dočetla tuto informaci, došlo mi, že 40% není vůbec málo, a že bych teoreticky měla mít šanci to ovlivnit. A tak jsem začala zkoumat, číst, chodit na semináře a začalo jedno z nejzajímavějších období v mém životě, které trvá dodnes…

Postupně jsem začala zkoušet, co mi bude vyhovovat. A jako první jsem zařadila pohyb či chcete-li cvičení, při kterém se vylučují hormony štěstí! To se přeci ví! 🙂 Každé ráno cvičím sestavu speciálních cviků na záda. Pak vždy přidám pár oblíbených jogóvých pozic. Nedělám je asi ještě úplně stoprocentně dobře, ale cítím se přitom skvěle. Podle mnoha výzkumů – návyk se tvoří po 21 dnech. Takže já už jsem závislá. 🙂 Když si někdy nezacvičím, tak mě to pak pěkně štve. Snažím se cvičit i na cestách.

Po ranním cvičení zkouším meditovat. Začínala jsem na 3 minutách, bylo to pro mě sakra těžké. Dneska jsem v tzv. informačním vakuu cca 12 minut. Po meditaci si dávám ještě svoji osobní modlitbičku/přání a nastavím se na daný den, aby byl přesně takový, jaký ho chci mít. Tahle rána prostě miluju!

A ještě jedna věc! Snažím se co nejvíce chodit. Vystoupím o zastávku dříve, nepoužívám výtahy, eskalátory. Podle Martina Seligmana by totiž člověk měl denně ujít 10 tisíc kroků. Jeden čas jsem používala i krokoměr a musím říct, že to bylo hodně zajímavý. A tak jsem začala chodit a chodím a chodím… Až jsme vyrazili na pouť do Santiaga de Compostela. 🙂

Dala jsem si takovou osobní výzvu a zkouším různé sporty, při kterých mi bude dobře. Tak vám dám brzy vědět, jak se moje osobní pohoda zvýšila či nezvýšila. 🙂

Šikulka…

Na této fotce se s babičkou ještě smějeme. To ještě netušíme, že budeme za pár hodin plakat…

Budu vám vyprávět krátký příběh, který se stal před budovou, kde se konaly volby. Vcházím do školy a vidím proti sobě mladou holčinu podpírající hodně starou paní, která na první pohled špatně vidí.

Chtíc, nechtíc, vyslechnu jejich hovor.
„Děkuju babi, že jsi šla k volbám, vážím si toho,“ říká sympatická vnučka.
„To jsem ale ŠIKULKA, viď? Zvládla jsem to, ale jen díky tobě, že jsi mě doprovodila,“ sděluje babička.

Nádherný rozhovor dvou generací. Fakt mě to dojalo! Vyměnily jsme si s tou slečnou pohledy a usmály se na sebe. Slov netřeba, v tom pohledu bylo vše… Byl to ten nekrásnější moment z těchto voleb. Větu: „To jsem ale šikulka, uslyším v hlavě ještě hodně dlouho!“

Za pár minut vcházím do jiné budovy s mojí babičkou a jsem na ni tak pyšná! Ve svém věku čte, sleduje diskuze, na věci si dělá svůj názor. Nenechá se ovlivnit sousedkami, ani bulvarními titulky, které mají vyvolávat strach. Nerezignovala, ale věří v lepší budoucnost. Děkuju, babičko! Příště to vyjde! Slušné chování a LASKAVOST se opět navrátí do české společnosti. Já v to věřím…

Citát závěrem: 🙂

„Nevěřte všemu, co se vám k věření předkládá: Zkoumejte vše a přesvědčujte se o všem sami!“

Jan Amos Komenský