„Kambodža je jako dospívající začínající herečka, kterou zamilované publikum zrovna objevilo – každý od ní něco chce, ale ne každý chce to, co je pro ni nejlepší,“ naprosto výstižná citace z Lonely Planet. Ještě bych dodala – nádherná, divoká, bezprostřední a po mnoho let velmi trpící. Jeden můj dobrý kamarád o sobě říká, že je sběratel zážitků. Až tady v Asii jsem pochopila, co to vlastně znamená. Jsme přes měsíc na cestě, každý den zažíváme různorodá dobrodružství, seznamuje se s novými lidmi, těch vjemů je tolik, že se mi z toho až někdy motá hlava..Vše je tak intenzivní!
Je pět hodin ráno, odjíždíme tuk tukem do nejznámějšího a největšího chrámu v Kambodži do Angkor Watu. Na silnici je v brzkou ranní hodinu totální invaze – tuk tuky, cyklisti, autobusy plné asiatů… Zažít východ slunce na nejposvátnějším místě chce prostě každý! Před chrámem se zařadíme k ostatním turistům, kteří disciplinovaně obklopili jezero, kde se má na vodní hladině objevit notoricky známý obraz a čekáme a čekáme..Představení s názvem „Východ slunce“ se ale nekoná…Velká oblačnost nedovolila paprskům proniknout skrz mraky a ozářit tak naše čočky. Tak jsme opustili fotografický hlouček a vyrazili prozkoumat chrám. Angkor Wat je prostě impozantní, ohromující, dechberoucí! Přesně tak, jak si ho léta představujete, tak ho i objevíte! S Filipem jsme se ale shodli, že menší chrámy, které jsme viděli den předtím v nás zanechaly více emocí. Mě nejvíce inspiroval a zaujal Bayon, kde vás na každém kroku hlídají do kamene vytesané obrovské tváře. Filipa zase dostal Ta Prohm – chrám prorostlý silnými kořeny stromů. Najednou si uvědomíte jakou má příroda sílu, jak lehce dokáže zakonzervovat posvátná místa starých civilizací a ukrýt je hluboko v džungli. Na každém kroku vás provází exotické zvuky – zavírám oči a představuju si, jak to tady vypadalo tenkrát – nádherně nazdobené detaily, nedotčená divoká příroda, místo tuk tuků sloni…
Po úžasných duchovních zážitcích jsme se vrátili do reality a začali řešit běžné životní situace. Já jsem šla do našeho rodinného hotýlku zařídit laundry a Filip se rozhodl ostříhat u místního lazebníka. Když se asi po dvou hodinách vrátil, oznámil mi, že jsme pozváni na BBQ večer do nedalekého baru. Tak jsme se o něco později ocitli na party, kde kambodžsko-africký manželský pár předával vedení baru francouzské nekonvenční dvojici. Zároveň to byla oslava třicetin paní hostitelky. Asi po půl hodině jsme kromě angličtiny, francouzštiny a khmérštiny zaslechli také češtinu! V nejzapadlejším baru mimo hlavní turistické tepny města Siem Reap jsme se seznámili se sympatickým mladým párem z Čech, který už je mnoho let na cestách.
V Kambodži jsem si uvědomila nesmírně důležitou věc. Nikdy není pozdě uskutečnit své sny a začít žít naplno! Velkou inspirací pro mě bylo setkání s Phyl a Johnym, kteří už tu pár let žijí… Phyl je maminka mého velmi dobrého kamaráda Coilina. V Praze mi vyprávěl její příběh a já věděla, že se chci s touto zajímavou ženou určitě potkat. Takže ve zkratce: Phyl a Johny žili v Irsku. V určitém životním období se ale rozhodli nepřistoupit na sociální zaškatulkování typu: „Důchodový věk, nazujte papuče, koukejte z okna, užívejte si vnoučat a zapomeňte na aktivní život.“ Místo toho se zaregistrovali do NGO (non-governmental organization) a odjeli na pár měsíců do Kambodži, kde zůstali pár let…Phyl vzdělávala místní děti a Johny se podílel na výstavbě domů v těch nejchudších vesnicích. Je krásné, když člověk dělá něco, co mu dává smysl a dělá radost. Velký respekt! Bylo nám potěšením vás poznat. Těšíme se v květnu na setkání v Praze. 🙂
Často si kladu otázku, jak je možné, že se lidé v Kambodži stále usmívají, když většina z nich žije ve velmi chudých podmínkách. Například na jezeře Tonlé Sap jsou plovoucí vesnice – jakési dřevěné domy na kůlech, vory z bambusu či z barelů od nafty. Vodu z jezera používají na praní, mytí nádobí, osobní hygienu a dokonce i na pití – barvou připomíná kafe s mlíkem…Když si uvědomím, že hlavní jejich činnost je rybaření, je mi smutno… A to ani nemluvím o všudypřítomných plastových láhvích, které se válí doslova všude, připadáte si jako na smetišti. Přitom okolo je všude nádherná příroda! Řidič Sokhom Ouk nám v průběhu plavby vypráví, že místní lidé byli zvyklí vyhazovat banánové listy do přírody, a tak to dělají dál i se vším ostatním. Jak to tady bude vypadat za pět – deset let? Zmizí tahle úchvatná země pod hromadou odpadků? Sokhom pokračuje: „Průměrný měsíční plat v zapadlých vesnicích na souši je 80 dolarů. Dvě až tři děti v rodině znamená, že mají doma televizi, deset dětí, že ji nemají a tak se po večerech baví po svém,“ směje se Sokhom. Patří k těm šťastnějším – má práci řidiče a průvodce, jeho dvě dcery chodí dopoledne do státní a odpoledne do soukromé školy. Pozoruji krásnou přírodu, která bojuje o své místo a přemýšlím, jaké to musí být strávit celý svůj život na tomhle jezeře. Veselé spontánní děti na nás každou chvííli volají „hallo!!!“ a mávají. V jednu chvíli mě dojme chlapeček, který pluje okolo naší lodi v obyčejném rezavém lavoru. „Chudák malej.. ach jo,“ říkám si pro sebe. Jen to dořeknu, ztuhne mi úsměv na tváři. Asi pětiletý klučina vytahuje z lavoru hada a kříčí: „One dolar, one dolar!“ Moje fobie se rozjede na plné obrátky…
Ze Siem Reapu jsme se přemístili na jih k moři do Sihanoukville. Místo 10 hodin v autobuse po místní rozkopané silnici, jsme se rozhodli pro let s Cambodian Angkor Air a byla to skvělá volba! Během 45 minut jsme byli na místě. Ubytovali jsme se na Otres beach, což je divoká pláž, plná malých bungalowů a backpackerů. Další naší destinací se pak stala ospalá malá vesnice Kep, kde jsou na každém kroku ještě vidět pozůstatky války – ohořelé, rozstřílené trosky domů a opuštěné zarostlé pozemky.. Kampotská oblast je vyhlášená nejlepším pepřem na světě. Rozhodli jsme se proto plantáže navštívit. Naším průvodcem byl Kan Vanna – vzdělaný kambodžan, který sedm let studoval na univerzitě v Rusku. „Bio kvalita, specifické klima a místní půda obsahující velké množství minerálů,“ vyjmenovává tři nejdůležitější důvody, proč je tento pepř tak výjimečný.
Po prohlídce plantáží jsme se ještě zastavili podívat, jak se těží mořská sůl. Na chvíli jsem si tu dřinu zkusila, ufff…Nechápu…Ti kluci váží tak padesát kilo a košíky naplněné solí tak sedmdesát – respekt!
Cestou zpátky jsme to vzali po „silnici“, kterou jezdí jen místní lidé. Silnice to teda fakt nebyla, spíš stezka skrz džungli podél moře. Projížděli jsme vesničkami a způsobovali celkem rozruch – v jednu chvíli jsme měli na motorce asi deset dětí – občas chtěli dolar, či prstýnek, ale většinou se spokojili s tím, že si na nás mohli sáhnout a trochu si zablbnout. Když jsme setřásli děti, tak jsme se pro změnu třeba vyhýbali praseti, objížděli muflona nebo vyhrabávali motorku z písku. V určitých úsecích nás skůtr oba neuvezl, tak jsem běžela za motorkou. Fakt paráda! Filip si to dost užíval! Zde záznam naší konverzace:
Já:„Potřebujeme opravdu tenhle adventure? Nemůžeme jet po normální silnici?“
Filip: „Já z tebe ten punk dostanu!“ 🙂
Když jsme projeli tou „zoologickou“, ocitli jsme se na krásné divoké pláži při západu slunce. Musím uznat, že to stálo za to!
Pro mě byl největší zážitek buddhistický chrám uprostřed džungle s nádherným výhledem na celý Kep a na moře. Představte si vrzající staré dveře, kterými vstoupíte do absolutního ticha, jen v dálce slyšíte zvuky džungle, na stěnách jsou krásné malby a celému chrámu vévodí buddha s tím nejkrásnějším úsměvem, co jsem zatím v Asii viděla. Usedám na chladnou zem, hodiny jsou zastaveny na 9.40, čas ale není důležitý – tady a teď. Takové místo jsem hledala…
Na hranice s Vietnamem jsme jeli tuk tukem, jak stylové! 🙂 Ale o tom až příště 🙂
