Jen tak pro pořádek – jsem knihomolka, kavárenská povalečka, městské dítě. Neholduju outdoorovým aktivitám, moje nejdelší poslední výprava byla z Café Savoy do karlínského Šálku kávy… 🙂 Teď mám za sebou dvoudenní „medium“ trek v nádherné horské oblasti Sapa na severu Vietnamu a v nohách 28 km! Ale pozor jsem z toho totálně nadšená! Nejspíš jsem v sobě objevila něco, o čem jsem doposud nevěděla. 🙂

Je devět hodin ráno, čekáme v kanceláři organizace Sapa O‘Chau na průvodce. Prohlížím si ostatní „trekaře“, na nohách mají kvalitní pohorky a oblečení z „chytrých“ materiálů, které nepropustí vůbec nic. Se mnou je to trochu horší. Mám „chytré“ běžecké tenisky, kalhoty, které jsem si koupila před patnácti lety v pražském Black Marketu a mikinu na snowboard…no nevadí. 🙂 Náš průvodce se jmenuje Dy (vyslovuje se Zíí), v Sapě se narodil a jeho největším snem je navštívit Hanoi (je mu 21 let a ještě nikdy neopustil svůj rodný kraj.). Během dvou let se naučil výborně anglicky, a tak začal pracovat jako průvodce.

Z městečka Sapa vyrážíme do vesničky Lao Chai, kde žijí lidé etnické menšiny Hmongů. Krajina je lemovaná vysokými horami a hustými bambusovými lesy. Jsme cca 1600 metrů nad mořem, prašné kamenité cesty vedou skrz terasovité kaskády rýžových políček. Vzduch je neuvěřitelně čistý, konečně se můžeme pořádně zhluboka nadechnout. Je to prostě nádhera! Ze strmých kopců máme dechberoucí výhledy do zdejší krajiny. Vyšlo nám skvěle počasí, což nebývá moc obvyklé! Když vystoupáme na nejvyšší kopec, otevře se před námi překrásná přírodní scenérie. Je tady absolutní klid – žádné motorky, téměř žádní turisté… Vybavuje se mi citát známého vietnamského autora Thich Nhat Hanh: „Every moment is a gift of life.“

Procházíme divokou nespoutanou krajinou, občas míjíme malé horské vesničky. Do cesty se tu a tam přimotá vietnamský vepřík a někdy dokonce i býk. Naštěstí Filip má pro mě vždy slova ujištění, jako například: „Buď v klidu útočej jen když maj’ mladý..“ Upps, o pár metrů dál stojí krásný mladý býček, hned jsem klidnější. 🙂 Zhruba okolo čtvrté hodiny odpoledne přicházíme do cílové vesničky Lao Chai, kde na nás již čeká May, drobná usměvavá hmongská žena. Její skromný dřevěný baráček se stává na jednu noc naším domovem. Máme za sebou kus cesty, leckdy i drsným terénem, ale je to parádní pocit!

Když si trochu odpočineme, tak jdeme pomáhat s večeří. Vše se připravuje na přímém ohni, jak za starých časů. Společně jsme si uvařili opravdovou hostinu! Zeleninové rolky, kuřecí maso, vepřové maso, bambusové výhonky, spousta zajímavé zeleniny (ani netuším jaké…), tofu s rajčaty a samozřejmě nesmí chybět rýže, všechno chutná báječně! Popíjíme rýžovou pálenku a posloucháme neuvěřitelně zajímavé příběhy ze života v horách.

Po večeři jdeme zalehnout, spí se na matraci na zemi pod moskytiérou, já jsem propašovala v batohu i spacák. 🙂 Obavy, že tady neusnu, jsou hned pryč, usínám během chvilky jako mimino. 🙂 V noci nás sotva probudí silná bouřka, která se přehnala přes naši vesnici. Ráno May připravuje úžasnou snídani, smažené nudle se zeleninou a samozřejmě rýže – Hmongové ji jedí třikrát denně…

Loučíme se s May a dětmi a vyrážíme na další trek. Obloha je zatažená, poprchává, ale krajina má i tak velmi zajímavou tajemnou atmosféru. Jediná nevýhoda je, že cesty jsou velmi kluzké. V lese mi Zííí utrhne bambusovou hůl, neboť z mých tenisek se staly nekontrolovatelné kluzáky obalené bahnem. Zííí nás vůbec nešetří a často vybírá stezky, které jsou dost prudké a v deštivém počasí totálně rozbahněné. Největší adrenalin prožíváme v bambusovém lese, kde už se po cestě nedá jít vůbec, takže přeskakujeme jako opice z jednoho bambusového kmene na druhý.

Na konci cesty je nám odměnou výhled na krásný vodopád a údolí, kde je naše cílová vesnice. V té nás kromě vytouženého odpočinku čeká oběd a snad ta nejlepší Pho Bo, kterou jsme doposud ve Vietnamu ochutnali. Jsem totálně vyčerpaná, zabahněná, ale neskutečně šťastná!!!