Moje babička je neuvěřitelně moudrá žena! Poslouchám ráda příběhy z jejího mládí. Nedávno jsem byla u babičky na návštěvě a vyprávěla jsem jí, jak jsme byli s Filipem na individuálním kurzu tance. Učili jsme se „Blues“ a „Čaču“ a bavilo nás to! Babička poslouchala a pak smutně pronesla: „Taky jsem chtěla chodit do tanečních, ale bylo to zrovna v poválečném období a já neměla boty.“
Nevěřícně jsem na ni zůstala koukat a vznesla jsem dost nevhodný dotaz: „Nechodila jsi do tanečních, protože jsi nesehnala žádný boty?“ Babička odpověděla: „Boty, oblečení, ale i jídlo byly na přídělové lístky… Takže jsem nemohla do tanečních, protože jsem měla jen jedny boty a v těch by mě tam nepustili…“
V sobotu jsem zaslechla ve Vnitroblocku perfektní rozhovor týkající se obuvi: „Hele, máš ty Adidasky z recyklovanýho plastu? Neee? Ty jsou fakt skvělý!“ Holčina odpověděla: „Já mám už doma úplnou sbírku tenisek…“
Uvědomila jsem si, jak jsem vděčná, v jaké době žijeme. Máme v naší zemi mír, stále se ještě můžeme svobodně projevovat a jsme obklopeni materiální hojností. Máme k dispozici kvalitní jídlo, tekoucí vodu, zdravotní péči…Máme neuvěřitelné možnosti. Díky internetu a různorodým technologií jsme ve spojení s celým světem. Taky jsem si uvědomila, jak rychle zapomínáme…
A tak mám v plánu být ještě více vděčná a každý den děkovat… Věci, které bereme jako samozřejmost – totiž nemusí být navždy. Doporučuju film The Florida Project, který je o naší dnešní materiální společnosti. Taková hezká sonda.
