„Strach je jenom kozí bobek,“ pronesla v rámci své přednášky na TedxBrno 2015 Marie Stará dámská krejčová, automechanička, módní designerka a zakladatelka oděvní značky Rodná Hrouda. Brzy po konferenci se mi tento citát vybavil…
Je neděle poledne a já sedím ve vlaku z Prahy do Plzně. Kochám se krásnou krajinou, otevírám notebook a procházím si nejzajímavější myšlenky z konference…V tom si ke mně do kupé přisedne paní Elza z Německa, žena v domácnosti, která nerada cestuje. Po chvíli přistoupí paní Naďa – průvodkyně, která naopak cestování zasvětila celý svůj život. Jako poslední se připotácí dvoumetrový pokérovaný Honza, ze kterého se vyklube terarista – pozor nezaměňovat s teroristou… Svoji bílou krabici hodí doprostřed kupé přímo pod naše nohy. Tahle dost nesourodá skupina si začne po chvíli povídat, vše je v pohodě až do té doby než se ukáže, co je uloženo v té bedně mezi námi…
Zamotá se mi hlava, rozbuší srdce, začnu se potit a vyhrknou mi slzy. Na chvíli se ocitnu mimo sebe. Už tenhle pocit znám. Fóbie je rozjetá naplno. Jediné nad čím přemýšlím, jak se co nejrychleji dostat z rohu kupé pryč…A pak už slyším jen hlasy.
Honza: „Neboj, vážně už jsem všechny udal, v krabici už nic není.“ (je mu dost špatně rozumět, jelikož od pátku oslavuje…)
Já: „Hele, celkově je mi tahle situace dost nepříjemná. A taky ti nevěřím…“
Honza: „Ale fakt!“ (Začne naznačovat, že mi ukáže, že tam nic není.)
Já: „Néééé, já ti věřím…“
Po chvilce:
Honza: „Ty jsi tak krásná!“
Já: „Obávám se, že by z nás dobrej pár nebyl! Aby bylo jasno! Mám přítele a za druhé ta krabice…“
Honza: „Ty jo, fakt mě to štve, že si zadaná! Vždycky jsem chtěl intelektuálku! Můžu tě pozvat na herpetologický kongres do Plzeňský zoo?“
Já: „Hele to fakt neklapne. Asi sis před chvíli všiml, že mám docela hustou fóbii z hadů a v tý krabici tady v našem kupé…“
Honza: „Když tak nad tím přemýšlím, tak hezká si, ale zmije, je zmije…“
Naďa: „Dost už! Sedněte si, já měla včera narozeniny! Teď si dáme Pálavu!“ (objednává u stevardky víno..)
Popíjíme, bavíme se a já si uvědomuji, jak je krásný poznávat nový lidi a poslouchat lidský příběhy. Hodina a půl je pryč, loučíme se, měníme si kontakty a já neustále sleduji velkou bílou krabici. Honza už je značně v pohrouženém stavu, motá se, neartikuluje… Tak si říkám, aby z té krabice přeci jen něco nevylezlo. Když už jsme konečně venku, tak se ke mně nakloní Elza a řekne mi, že se jí Honza svěřil, že v krabici je ještě pár zbylých… A já si v duchu opakuji „Strach je jenom kozí bobek.“ Za celé tři měsíce v Asii jsem nepotkala fyzicky hada a pak jedu rychlíkem Praha – Plzeň a mám jich pod nohama hned několik…Ironie osudu. 🙂
Příspěvek o TedxBrno 2015 bude jindy – dneska to nedám. 🙂
P.S. Kdybyste někdo věděl, jak se zbavit fóbie, dejte vědět…
