Jsme přes dva a půl měsíce na cestě, ale připadá nám to jako bychom odjeli z Prahy včera. Doslova každý den zažíváme neuvěřitelná dobrodružství, není čas na stýskání. Ale včera to poprvé přišlo! Stesk po rodině a přátelích! Znovu jsem si tady uvědomila, jak je důležité se obklopovat pozitivníma lidma. My na cestě za poznáním potkáváme neuvěřitelně zajímavé a přátelské bytosti! Ne vždy se dáme s každým do řeči, to jsou pak momenty, kdy si říkám: „Proč jsme se nebavili s tím zajímavým párem ze Španělska, tolik by mě zajímal jejich životní příběh.“ Věřím, že při cestování mohou vznikat přátelství na celý život. Podívejte se, s kým jsme se seznámili při cestě z Laosu do severního Thajska…

Tento příspěvek píšu na dlouhé dřevěné lodi, která pluje po jedné z největších řek světa – po Mekongu. Cesta z Luang Prabangu do laoského Huay Xai na hranice s Thajskem trvá dva dny. Vyrážíme na tzv. „pomalé“ lodi, na palubě je zhruba padesát lidí – turisté i místní. Neuvěřitelná směska zajímavých postav, se kterými máme strávit následující dva dny na jedné palubě! Je to poprvé po dvou měsících naší cesty, kdy se ocitáme v tak velké partě a nemá to chybu! Na lodi jsou mladí backpackeři všech možných národností, ale taky velmi sympatický postarší pár z Francie – Dominique a Denise. Všichni jsou neuvěřitelně v pohodě a užívají si cestu nádhernou laoskou krajinou. První den plujeme devět hodin, poté loď zakotví a jdeme se ubytovat do vesničky Pak Beng, která je uprostřed pustiny a v podstatě místní obyvatelé žijí jen z toho, že sem dvakrát denně přijede plná loď lidí. Je tady pár restaurací, dáme na doporučení Lonely Planet a jdeme do indického podniku Hasan, který se ukáže jako trefa do černého! V Laosu uprostřed džungle ochutnáme neskutečně dobrou indickou kuchyni! Tak to bych nečekala! 🙂

Druhý den ráno vyrážíme a máme před sebou opět zhruba devět hodin cesty. Atmosféra na lodi je skvělá – jedna Izraelka vyšívá, druhá maluje, třetí si čte knihu the Art of Happiness… Každý si cestu užívá po svém… Plujeme podél malých vesniček etnických menšin zapomenutou krajinou – připadám si jako ve filmu Cesta do pravěku. Podél řeky jsou krásné husté lesy, jedeme naprosto panenskou přírodou. Občas několik kilometrů nevidíme živáčka, a pak naopak míjíme skupinu dětí, které se koupou na břehu Mekongu. Někdy se stane, že zastavíme v improvizovaném přístavu (bambusový prut ve vodě) a nastoupí někdo z místních, to se pak nakládají různé pytle s rýží a jinými potravinami. Jsou to vskutku bizární obrazy! Idylku ale střídají i smutné pohledy, a to když míjíme úmyslně zakládané požáry kvůli odlesňování nebo planiny, které jsou už sežehnuté ohněm. To jsou chvíle, kdy si opět říkám, jak to s tou naší planetou dopadne v následujících letech…

Na lodi máme pohodlné sezení u „čtyřky“, naproti sedí dva místňáci – otec se synem. Od první chvíle působí plaše a pečlivě si nás všechny prohlížejí. Filip se rozhodne prolomit bariéru a tátovi koupí pivko a menšímu vykulenci limonádu. 🙂 Chopím se iniciativy a snažím se s pomocí slovníku zjistit, jak se jmenují. Bohužel se ukáže, že neumí číst ani psát a moje laoská výslovnost je naprosto katastrofální, není šance si s nimi popovídat. Tak si jenom přiťuknem a dál se navzájem sledujeme. 🙂 Po dvou pivech to už vypadá, že by nám pán rád něco sdělil, ale bohužel…

Na lodi zazní spousta zajímavých rozhovorů, ale nejvíc mě zaujal tento.
Zajímavý týpek z Izraele si povídá s holkou z Holandska (věk: okolo dvaceti let, oba mají notesy a malují).
Baví se o svých životních snech. Poslouchat cizí hovory je neslušné, ale tady na lodi jsme teď jedna rodina. 🙂
Kluk z Izraele: „Moc hezky kreslíš. Měla bys dělat pro Disneyho.“
Holka z Holandska: „Díky, jo máš pravdu, to by mě bavilo.“
Kluk: „Pokud si zatím půjdeš, tak se ti to určitě podaří. V dnešní době když se rozhodneš stát bubeníkem a dáš do toho veškerou vášeň, tak se jím staneš.“
Holka: „Jo, máš pravdu, dnes je možné všechno.“

Uvědomila jsem si, jak je tahle generace už jinde. Nepoužívají věty typu: „Myslíš, že kreslím dobře? Možná někdy..Kdo ví..“ Tihle mladí backpackeři jsou sebevědomí, cestují dlouhé měsíce po světě, jdou si za svým snem…

Příjemný vítr ochlazuje naše tváře, loď se pohupuje v pravidelném rytmu a já se pomalu propadám do krásného snu o pestrobarevné Asii…Až se probudím budeme nejspíš na thajské hranici a na cestě do města Chiang Mai.

K probuzení v Thajsku nedochází. Z lodi vystoupíme v laoském městečku Huay Xai cca v 17.30. S Dominiquem a Denise, Phillem z Německa a Alessandrem z daleké Sicílie nastoupíme do tuk tuku a míříme na laoskou hranici, která má zavírat v 18 hodin. Jaká náhoda, že se nám cestou tuk tuk porouchá a my ztrácíme drahocenné minuty..Zhruba po deseti minutách je jasné, že hranice překročit nestihneme. Přesto máme všichni výbornou náladu. Nějak to dopadne. 🙂 Přemýšlíme nad tím, jestli to mají tak sofistikovaně připravené, že se tady každý den odehrává tohle zinscenované představení nepojízdného tuk tuku. Docela bych tomu i věřila. Laosani prostě chtějí, abychom u nich utratili ještě „pár drobných“. 🙂 Po chvíli je přistaven nový stroj a vyrážíme k hranici.

První dojem dost depresivní – vše zavřené a těsně za hranicí hoří..Hledáme někoho, kdo nám podá informaci, co máme dělat, ale nikdo nikde..Bez povšimnutí projdeme imigrační branou, kde konečně najdeme týpka, který má na starost shuttle bus mezi laoskou a thajskou hranicí. Snažíme se mu vysvětlit, že potřebujeme získat v Laosu razítko, než nastoupíme do jeho busu. Nechápe…Jediné co chápe – prodat nám lístek na shuttle bus a nabídnout nám nevýhodnou směnu laoských kipů za thajské bathy…Po chvíli se vynoří imigrační úředník a s úsměvěm nám oznámí, že byl na večeři…Protože je po osmnácté hodině, musíme zaplatit extra poplatek, s čímž jsme tak trochu všichni počítali. :-). Jsme šťastní, že máme razítko v pasu a vyrážíme směrem k thajské hranici, kde je již vše v pohodě. Nemáme tentokrát rezervované žádné ubytování, a proto se rozhodneme následovat naše francouzské přátele do jejich hotelu. Večer se všichni sejdeme na večeři, vyprávíme si životní osudy a cestovatelské plány. Moc rádi jsme vás poznali a věřím, že se ještě někdy potkáme… 🙂

Teď už nás čeká Chiang Mai!!!