Pořád jsem si říkala, co všichni mají na tom běhání… Nevím, jestli za to může moje kamarádka Anička, která mi napsala velmi „motivující“ věnování do své knížky nebo rozhodnutí mého muže, že začne zase běhat či knížka Labyrint pohybu od Pavla Koláře… Každopádně jsem začala běhat a začalo mě to bavit! Tedy ehmm… Byli jsme zatím dvakrát a potřetí jsme si dali hned závod! A proč ne?! Jde přeci o radost…V pátek jsem ještě netušila, že absolvuju za tento víkend dva závody! 🙂

Běžím si svým klidným tempem, snažím se soustředit na dech, užívám si krásnou přírodu. V sobotu jsme absolvovali náš první společný závod – „Běh pro paměť národa“ v Oboře Hvězda. „Až poběžíte myslete na někoho, kdo běžet nemůže.“ Zaznělo na začátku závodu. A tak jsem měla celou dobu na mysli příběh paní Zdenky Fantlové – přeživší holocaustu. Četla jsem její nádhernou knihu „Klid je síla, řek’ tatínek“… Závod jsem si užila, moje meta byla: doběhnout!

Ale co se nestalo! V neděli ráno jsem se probudila plná síly a zjistila jsem, že na Ladronce se běží Běh pro paraple. Další závod, kterým mohu pomoci! Máme to kousek od domu, tak proč to nezkusit! Trať byla mnohem jednodušší, ale za to horko bylo větší. Zažila jsem krásný moment – když holčina před mnou nabídla pomoc klukovi na vozíčku! To bylo fakt krásné a silné. Velký respekt!

Teď ležím doma, nohy nahoře, popíjím Aperol a říkám si, jak to je úžasný, co to naše tělo všechno zvládne. Bez tréninku proběhnu cílovou páskou a hned dvakrát… Cítím vděčnost a zase jen vděčnost… Nekonečné sebepoznávání…

Běhejme pro radost a když to půjde, tak i pro dobrou věc… 🙂