„Když chceš poznat svoji vlast, jdi od ní co nejdál.“ Karel Čapek.

Strávili jsme 3 měsíce v jihovýchodní Asii, podařilo se nám navštívit 5 rozličných států – Thajsko, Kambodžu, Vietnam, Laos a Barmu, ujeli jsme celkem 7 440 km. Dost času i kilometrů na to, abychom si srovnali hodnoty… Cesta za poznáním skončila, ale čerpat z ní budeme nejspíš celý život a do Asie se budeme vracet vždy s láskou a pokorou.

Kdo čeká, že text bude pokračovat v duchu, jak je to v Čechách všechno na nic a jak je to v zahraničí stokrát lepší, má smůlu… Máme tady totiž vše! Krásnou přírodu i architekturu. Spoustu možností i vymožeností. Jen to v záplavě informací nevidíme…

Je pátek 1. května, jet lag pomalu opadavá a my jedeme navštívit rodiče a přátele. Hltám každý obraz, který se otevírá v mém zorném úhlu. Míjíme rozlehlé zelené louky, vysoké skály, hluboké lesy. Oči mi oslňují rozkvetlá pole, která dokreslují obrázek idylické krajiny jižních Čech. Vesničky plné malebných domků s „puntičkářsky“ upravenými zahradami se střídají s rozpadlými zříceninami. Vše jsem už viděla stokrát, ale moje smysly fungují tak, jako kdyby mi někdo sundal šátek z očí a já se na to dívala úplně poprvé.

Kvalitní asfaltové silnice bez děr, žádné odpadky podél cest, čisté ulice a popelnice na tříděný odpad jsou vzorně v každé vísce… Na chatě tekoucí voda (dokonce i teplá), topení, plná lednice. Exotika, kterou jsem žila poslední tři měsíce, je nenávratně pryč. Syrovost, pachy, vůně, zvuky, barvy, to vše mi děsně chybí, ale zároveň cítím podivný klid a hrdost. Není to u nás vůbec špatné, jak člověk často slýchá. Takže dost toho kňourání!

Když si večer přečtu v novinách rozhovor s českým pilotem Airbusu A380 Davidem Heclem, tak mě to vyloženě hřeje u srdce. Na otázku Jak vnímáte svět z výšky odpověděl: „Uvědomíte si, že vždycky může být líp, ale i hůř. Před pětadvaceti lety bych to asi neřekl, ale dnes jsem hrozně rád za to, odkud jsem – a tím myslím Česko. Nás opravdu spousta vážných problémů tohoto světa míjí.“

Už se nedivím, že si hloupý Honza sbalil raneček s buchtami a vyrazil na zkušenou do světa. I mně se potvrdilo, že cestování je vzdělávání prožitkem. Cesta po Asii mi přinesla nejen nové přátele, zážitky, příběhy, inspiraci, ale také určitý nadhled a toho si asi vážím nejvíce. Pokud jednou začnete cestovat, troufám si tvrdit, že to nejde zastavit. Touha po poznání dalších zemí a kultur je silná. Někteří vědci dokonce říkají, že když nějaký čas žijete v cizině, tak se může stát, že budete více kreativnější. Adam Galinsky – profesor na Columbia Business School říká: „Někdo kdo žije v zahraničí, ale nezajímá se o místní kulturu bude pravděpodobně méně kreativní než ten, kdo cestuje a opravdu zapadne do lokálního prostředí.“

Momentálně se mi v hlavě honí hned několik projektů najednou, takže na tom asi něco bude. 🙂 Jeden můj kamarád mi po návratu řekl, že měl pocit, že už se do ČR nevrátím a pojedu někam pracovat jako dobrovolnice. Tak to v plánu zatím nemám, i když kdo ví… Ale určitě mám v plánu začít bojovat s negativitou, která tu stále převažuje a kterou jsem kolikrát vnímala i sama na sobě. Proč se tak málo usmívám? Proč si neužívám přítomného okamžiku? Kde se bere ten neustálý pesimismus?

Rozhodla jsem se udělat pokus! Začnu pátrat po tom, co nás dělá v každodenním životě šťastnými. Říká se přece, pokud chceš změnit svět, začni u sebe… Jak to, že se v Asii každý usmívá a snaží se pomoci? Úsměv a přívětivé chování nás přeci nic nestojí…